Tak, teď se pohodlně usaďte. Hotovo? Připoutejte se pevně ke křeslu. Uděláno? Polkněte dva až tři Ibuprofeny a zapijte to pivem. Už to máte za sebou? Teď jste tedy konečně připraveni na hororovou jízdu z Vašich nočních můr. Na projížďku mým dosavadním životem. Nuže, hodně štěstí, dům hrůzy otevírá své brány...

Narodil jsem se devatenáctýho května léta páně 1985 (tohle datum si dobře zapamatujte - rád přijímam gratulace a ještě radši dárky:)) a už po narození mě provázely problémy. Měl jsem žloutenku. Ale to byl jen detail, který byl za čtrnáct dní pryč. Pak nastalo něco mnohem, mnohem horšího. Já, zapřísáhlý ateista, jsem byl v mém novorozeneckém období pokřtěn! Od té doby již nejsem Lukáš Petrovický, nýbrž Lukáš Marek Petrovický. Hrůza, ne?

Ve výčtu pohrom, které se udály v mém mládí, musím zastavit někdy kolem druhého roku věku. V tomto období mě můj milovaný otec houpal v náručí a já jak sem byl už tenkrát tlustej, tak jsem mu vypadl. Bohužel po hlavě a ještě víc bohužel na beton. Od tý doby jsem trošku padlej na hlavu...

Přeskočím to, že se mi ve třech letech narodila sestra Šárka, později Šárka Edita (při narození na tom byla hůř než já - měla prsty na noze skoro srostlý. Škoda že teď už je má normální, mohli jsme to fotit a prodávat:)), přeskočím i afty, kterých jsem měl ve čtyřech plnou hubu a přejdu až k pátému roku věku, kdy jsem se naučil číst. Na toto období vzpomínám rád, protože jsem v něm předčítal svým "zaostalejším" spolužákům ve školce Ferdu Mravence.

Pak jsem ale přišel do školy a co hůř, objevili ve mně nadání. Nadání podělat naprosto všechno co nějak souvisí s fyzickou stránkou člověka. Ještě prý neviděli dítě, co neumí kotrmelec, říkali prý tenkrát o mně učitelé na třídních schůzkách. Jenže já jsem uměl jiný věci (číst, psát, počítat...) - nebo jsem se tím aspoň utěšoval.

Ve čtvrté třídě mě rodiče zapsali na kroužek informatiky a to je jedna z mála věcí, za kterou jsem jim vděčen. Další z nich jest to, že mi tou dobou k Vánocům koupili první počítač. Tenkrát ještě starou 286ku, ale stačila. Hrál jsem na ní hlavně hry a ani nevím, kdy se to stalo, ale nakopíroval jsem si tam Texťák a napsal První povídku. Tu jsem potom zase smazal a dlouho se nic nedělo.

Vstoupil jsem do matematický třídy, tam jsem byl jeden z nejlepších (no tak dobře, trochu kecám, ale to vy nevíte:)), vyhrával jsem soutěže pořádané na kroužku informatiky. V počítačích jsem byl prostě dobrej - už tenkrát jsem věděl, že nikdy nic jinýho umět nebudu. Poté, to bylo v šesté třídě, jsem jel se školou na zájezd do Anglie. Když jsem se z něj vrátil, napsal jsem o tom Druhou první povídku. Tu jsem zase smazal a nedělo se zase nic.

Pak, v osmičce, jsem napsal svou Třetí první povídku a od té doby jsem ve svém okolí znám jako "OVEC". Proč, to hledejte v mých povídkách. Mnoho vody uplynulo, mnoho úrazů mne postihlo, a já v devítce se zlomenou nohou šel dělat přijímačky. Ty jsem udělal a od září roku 2000 studuji na průmyslovce v Chomutově.

Už umím kotrmelec, taky jsem se s počítačem naučil podstatně víc než jsem uměl v roce 1997, s holkama už docela dobře vycházím, moje image slušnýho chlapečka je snad nadobro pryč a tenhle "životopis" končí... naštěstí pro Vás...