Tak, konečně zase normálně. Vesele a blbě. Je ráno a někomu doma zvoní budík. Teď mě asi označíte za rasistu, ale ten někdo nazval budík „černou sviní“ a jednu mu vrazil. Ale divte se mu, v půl sedmý ráno. Poté, co si pět minut domlouval, že by asi opravdu měl vstát, zjistil, že je mu hrozně zle. Nasnídal se, převlékl se a hurá (?) do školy.
Když tam přišel, spatřil každodenní obraz zkázy. Šprti se učí, skoro-šprti je upozorňujou, že se to měli naučit doma, někdo říká, že nepíšeme (a šprti tvrdí, že by to stejně i přesto měli umět) a ostatní (včetně mně) šprty o potěšení z učení připravují tím, že je provokují (to je zvlášť citelné před testem z dějepisu, ale dnes nic takového stejně nehrozí). Bude pohodový den, který začíná chemií. Pohodový den vždy začíná chemií. A tenhle je pohodový, protože (a proto) chemií začal.
Rozhodl jsem se (ano, ten kluk s tím budíkem jsem byl já) učitelku raději neprovokovat, dvojka z chování stále hrozí. Dopisuju si teda aspoň s kamarádkou. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že dnešní pohodu už nic nenaruší, někdo zaťukal na dveře. Do třídy vstoupil pan učitel Haušild a s úsměvem na rtech nám oznámil, že se vyskytla nepředvídaná okolnost. Olympiáda v matematice, okresní kolo. V tu chvíli nás ve třídě bylo patnáct. Jedenáct odešlo s panem Haušildem, který, pokud někdo od nás vyhraje olympiádu, koupí vítězi citrónovou zmrzlinu (to byl můj nápad!).
Soutěž se začala v osm hodin padesát minut a měla se skončit po čtyřech hodinách. Když Vám, řeknu, že jsem vzdal v jedenáct a měl jsem dost, měli byste mi věřit. A to, co se mezitím dělo, byla hrůza. Ku vyřešení jsme měli čtyři úlohy.
Začnu hned tou první. Měli jsme napsat za sebou čísla od 2000 do 1 a umístit mezi ně znaménka + a – tak, aby výsledkem bylo co nejmenší kladné číslo. Ve vypisování čísel jsem již dávno přeskočil rok svého narození, rok vzniku ČSR, rok narození mladších z učitelů na naší škole (míněno jako žert. Néééééé. JÁ NECHCI DVOJKU Z CHOVÁNÍ!!! Za co?), rok vynálezu parního stroje, rok bitvy na Bílé Hoře, rok narození starších učitelů od nás z desátý (že si koleduju? Vím...) a jsem někde u Kolumba. Bolí mě ruka. Vzdávám a přecházím k další úloze.
Úloha čistě rýsovací. Těžnice, těžiště a kružnice opsaná, kterou jsem měl de facto sestrojit. Bez kružítka to půjde špatně. Po půlhodině přemýšlení (ne snad nad úlohou, ale nad tím, jak narýsuju kružnici bez kružítka) jsem tuto kružnici (za pomoci podivných nevědeckých praktik) skutečně narýsoval – jenom doufám, že tomu za mnou ta padesátka nechyběla (a pak že je naše měna k ničemu!). Tato úloha byla jediná, kterou jsem měl do puntíku dobře.
Následovala další, nad kterou ani nebylo nutno přemýšlet. Vzdal jsem už nad zápisem její rovnice. Vůbec zastávám teorii, že jak člověk nad něčím přemýšlí, zabředne v tom, a už z toho potom NIKDY nevybředne (viz. třeba již zmiňovaní třídní šprti). Vůbec ono přemýšlení mi kazili někteří soutěžící – tak například jeden si neustále tak hlasitě cosi broukal pod vousy, že to musely slyšet i vousy toho nejoholenějšího učitele na šestnáctce. Nebo jedna paní učitelka, která se permanentně ptala našeho dozoru, nedá-li si kafe nebo ovocný čaj (a dá-li si kafe, tak s cukrem, nebo bez, a nebo se smetanou nebo bez). Prostě podmínky pro přemýšlení přímo úžasné.
Poslední úlohu se mi podařilo vyřešit rovnicí. Našel jsem její řešení. Jedno. Po odevzdání mi bylo řečeno, že tato úloha měla řešení čtyři a že se tudíž asi úspěšným řešitelem (alespoň dvě splněné úlohy) nestanu. Asi určitě. Nu což, vycházím ze třídy, kde ještě většina mých spolužáku šprtů soutěží, a svačím. Vidím tu postávat své normální spolužáky, kteří to vzdali ještě přede mnou (jeden byl první v celkovém pořadí, druhý byl šestý a se třetím jsme se svorně neumístili). Právě s tím třetím jsem se vypravil domů.
A právě na této cestě jsme probrali to hlavní ze všech úloh – jeho výsledky. Tak u těch čísílek se dostal až k pádu Říma, ale nejlepší na tom bylo, že kružítko neměl taky. Ale nevyprávěl mi, že by někde ztopil padesátku, takže si asi poradil jinak (prý mohl na jedné spolusoutěžící oči nechat, tak je na ní asi nechal a při tom si je obkreslil). Mohl použít spousty věcí.
No, a příští den jsme se dozvěděli, že jedna ze šprtek byla v novinách a ti dva (ten první a ten šestý) si stěžovali, že to bylo moc jednoduché. A to jsem je nazval „normálními spolužáky“. Aby mi huba upadla... a za rok zase.