Nos jednoho čerstvě dospělého muže (tedy spíš papírově než psychicky) rozráží květnovou tmu před sebou. Jeho majitel pospíchá a pospíchá rychle. Ta rezervace, kterou si na dnešek zamluvil ve své oblíbené hospůdce, ho stála hrozný prachy a tak by tam chtěl být alespoň včas. Před ostatními z jeho třídy. Jak dlouho už to vlastně je, co je neviděl všechny pohromadě? Tři roky? Jo. Od konce devítky – pravda, organizoval sice v minulosti podobná setkání, nikdy se však nesešli všichni. Tak snad letos, 19.5.2003.
Na některé z nich se dokonce i těší a přemýšlí, co se s nimi za ten poslední rok asi stalo. Jestlipak už je z Karla voják, ze Šárky veterinářka a z Ďuďu gymnazistka? Ne, to těžko – jsou teprve před maturitou. Ale Standovi už hubu za ty jeho kecy prostě někdo rozbít musel. Z úvah nad osudy ostatních ho ruší čísi poklepání na rameno. Jeho bitkařský reflex mu říká, otoč se a udeř, cosi cizího v něm mu však napovídá, aby místo toho použil jiný chvat, konkrétně kobru (nečekaný paralyzující úder, zasazený rukou a mířený povětšinou na mužské genitálie – autorem je M. Karas). Prásk. Ten vzadu se svíjí v křečích na zemi, náš muž se otáčí a podává ležícímu ruku, aby mohl vstát. Je si však vědom toho, že po tomto chvatu nebude ještě asi půl minuty vůbec schopen chůze. S úsměvem na rtech a s pocitem dobře vykonané práce říká:
“Nazdar Marťas, koukám, že vymyšlení tohohle chvatu se ti opět stalo osudným. Nebolelo to moc?“
„Lukáši,“ povídá Martin, „ty seš furt stejnej vůl. Vyrosteš ty vůbec někdy? Ne, tohle byla filozofická otázka. Hele, nejdeme už pozdě?“
Tak, teď už víte, že zase píšu o sobě ve třetí osobě (zároveň se Vám chci raději předem omluvit za některé výroky - za tři roky se ale může stát cokoliv!), ale vraťme se k ději... Ano, byla to pravda. Šli už minutu po limitu. Na místo dorazili v šest pět a ještě než vstoupili na místo srazu, útulnou hospůdku na okraji města, uslyšeli za sebou supění. To přibíhal Standa Kouba, klasicky pozdě. Kobra (od Martina) a Standa vstoupil do lokálu až pět minut po nich, a to ho tam ještě přinesl Jirka Končelů. Všichni se s radostí přivítali a jali se v poloprázdném lokálu hledat další bývalé spolužáky. Šlo to lehce, toho večera byl hostinec jen a jen jejich. Potkali Karla Kaderu, Pářu, Dalase, Nerudína, Šatriho (který na sraz dorazil se svou přítelkyní, Monikou – to nás překvapilo, poněvadž Monika měla na prsteníčku jeden prsten s velkým diamantem, který tam vloni nebyl), samotnou Lucku P. osobně, dále Pavlínu z Čepiroh, Michalu odtamtéž, braňanskou superstar Šárku J., soušačku Lenku (buď jsem slepý, nebo jí snad nikdy nenarostou), Skálíka, Eriku (no tady to je snad ještě horší jak s Lenkou), Šmejkalku (sakra, ta nám ale vyrostla – metr šedesát dva a nejmíň čtyřky – to je skvělý nepoměr, co z ní asi ve dvaceti bude za monstrum?), Lucku Ch., Jitku Jechovou, Veroniku K. a choleričku Terezu. Koho byl však veliký problém najít, to byla „kosatka“ (to se patrně jedná o spodobu znělosti) Deniska, kterážto nepřišla ani vloni.
U dvou člověkův nenastaly s hledáním ale naprosto žádné kombinace. Tak nejdřív Eva – ta byla vidět už od vchodu, dva metry deset totiž člověk těžko přehlídne. A ten druhý (resp. to druhé) bylo jejich třídní učitelka Alena Peremská, která byla (pravděpodobně) pozvána náhodou či omylem. Jinak si to nedokázali vysvětlit. Ale kde jí hledat bylo nad slunce jasnější – seděla se sklenkou (polovodivého) Martini vedle elektrické zásuvky a kamsi zasněně hleděla. Nebudeme ji tedy rušit z její seance a podíváme se raději na průběh diskusí na jiném místě, konkrétně u baru.
„Štěně piva dvakrát dokola!“, křikl Lukáš směrem k barmanovi.
Zvedla se vlna bujarého veselí, jen Standa konstatoval: „Hele, já mám bejt v osum doma, já to nechci přehánět.“
„Koubo, Koubo,“ zapředl Lukáš filosofický rozhovor, “má vůbec někdo za kamaráda takovýho ptáka, jako seš ty? Má - my! A co ty s tím uděláš? V osum pudeš domu! No to přece NEMŮŽEŠ myslet vážně...“
Do rozhovoru se vložila Ďuďu: „Hele, já dělám pokroky, od posledně mi to doma prodloužili o půl hodiny!“
„Fakt, jó? A v kolik teda půjdeš?“, táže se Lukáš.
„V půl devátý padám...“, odpovídá Lucie a Lukáš mocným hltem rezignovaně ochutnává zdejší dvanáctku. To je hrůza, myslí si, já tady snad už v devět budu sám.
„Hele, já mám bejt doma až v jedenáct!“, ozývá se z místa, kde sedí Michala.
Lukáš chvíli čumí do blba (tj. na Koubu), přemýšlí co se tu teď vlastně stalo. Michala mu řekla, že tu s ním klidně zůstane. Zareagoval (nečekaně) neobratně: „É, ale to né, já to... no... musím v osum domů, oni... ono...,“ snaží se ze sebe vypravit něco inteligentního.
„Protože bude večerníček!“ Tuhle větu řekl ještě dříve, než si ji stačil promyslet a tak následovala klasická reakce – smích všude okolo. Snad aby svému tvrzení dodal na věrohodnosti, dodal: „Ale já se na něj opravdu dívám, vážně... A ty se nesměj, Koubo, vždyť ty taky!“ Po tomto tvrzení se Kouba začervenal, a to tak, že i na místech, kam slunce nesvítí. Vždyť také měl důvod – odhalili ho.
Lukáš nakonec zasimuloval náhlou nevolnost a trapně se odebral na WC. Na toaletě však našel zamilovanou dvojici (Michal a Monika) jak tam spolu... ehm... teď už tu nevolnost nepředstíral. Ještě před tím, než v něm povolily veškeré fyzické zábrany, stihnul doběhnout na dívčí, tam si kleknul a počal dávit. O pět minut později vyšel zpátky k baru, aby tam uviděl Michala s Monikou. Michal se na něj podíval a Lukáš zpozoroval, že se podivně červená. Monika taky. No, stále na tom byli ještě dobře, Lukáš se totiž podivně zelenal – a to mu připomnělo, že by měl najít Pářu. To nebylo žádným problémem, Martin totiž opět bavil celé okolí. Dámy slintaly nad jeho účesem ve stylu punk-afro, muži pak nad vyprávěním o velikosti jeho harddisku (snad jste si nemysleli, že by povídal o velikosti něčeho jiného – to si z nich může dovolit snad jedině Lukáš a možná Michala). Ponechal ho raději svému osudu a poohlédnul se po jiném objektu zájmu. Ten objekt zájmu (a možná že i sexuálního) si však našel jeho – Radka „Trpoš“ Šmejkalová se mu, patrně nechtěně, otřela svými KO**** (patrně koleny) o jeho KO*** (no... nebudu to rozebírat). Lukáš se jí omluvil za tento nepříjemný zážitek a cestoval dál, až natrefil na Karla Kaderu, který se podivně zelenal. Na otázku, jestli je mu špatně, odpověděl:
„Byl jsi někdy v posledních dvou minutách na záchodě?“
Lukášovi začalo svítat: „Jsou tam, že jo?“
„Sakra, jak jsi na to přišel?“, táže se Karel.
„Už tam dneska byli minimálně jednou. Ten Šatra má ale výdrž... Jo, a až potkáš Koubu nebo Pařízka, vyřiď jim, ať v zájmu vlastního zdraví nechodí na pánský, pokud nebudou mít Šatru v dohledu!“
„Na Koubu už asi nenatrefím, George s Nerim ho byli odvézt domů – trochu to přepísk. Neri rovnou pojede domů taky ale George se ještě vrátí. Pařízkovi vyřídím.“, pokud nezapomenu, zapomněl dodat Karel.
O chvíli později, kolem půl osmé, kolem něj proběhlo něco velikého zeleného s mohutným černým kudrnatým účesem. Okamžitě v tom rozpoznal Pářu, běžícího od záchodků, křičejícího: „Tam... tam... vza... vzadu. Oni to tam... Oni... bl.... bl... blearghhh!“ Lukáš okamžitě pochopil, že Karel prostě zase jednou zapomněl. Ale tohleto si vypije, nebo resp. uklidí. Podivně zeleného Pářu uložili opodál k topení, aby se mu vrátilo ztracené tělesné teplo. Ostatní se, v domnění, že Pářa opět spatřil krev (a tudíž vraždu), vrhli na pánské a dokonali tak dílo zkázy. Nejenže byli Michal s Monikou vrcholně naštvaní, že je to ani nikdo nenechal „dodělat“, oni dokonce podivně zezelenali z pohledu na podivně zelené spolužáky. Kapacita toalet jen tak tak stačila na tolik lidí, ulevujících svému žaludku...
Pak, když se vše již relativně uklidnilo, se otevřely dveře hospody a vstoupila do nich Denisa ve velmi, velmi vyzývavém polokoženém polooblečku, který ukazoval snad dvakrát více, než toho skrýval. (Skoro) Všichni měli radost, že po třech letech budou konečně kompletní, Denča je však ignorovala a tak si ostatní mohli všimnout postaršího pána, co kráčel za ní. Ten pán jí dal nějaké peníze, ona část z toho zaplatila barmanovi a odebrala se (i s pánem) nahoru, pravděpodobně někam do apartmá. Kdyby bývali oslavenci dole nedělali takový rámus, mohli by bývali slyšet tiché vzdechy, přicházející odněkud seshora. Ne, tak kompletní asi nebudou ani letos – pokud to tedy nebudou brát tak, jako že tady Denisa přece jenom je, cha cha.
Schylovalo se k deváté hodině a sál se začal pomalu vyprazdňovat. Už tu byli pouze Lukáš, George, Šárka, Michala, Radka a Lucka Ch. Část z nich, Lukáš, Radka, G. a Lucka se někam vypařili. Po chvíli se objevili Michal s Monikou a byli podivně zelení: „Nechoďte na záchod“, to bylo všechno, co řekli.
Po deseti minutách sešla seshora zpocená Denisa (bez pána), zapálila si cigaretku, vypila si kafíčko a odešla (taky bez pána). Před lokálem zasvištěly gumy takového pěkného BMW a potom nic. Tedy až do chvíle, než se obě dvojice vrátily (kdo s kým, to už záleží na Vaší fantazii, povaze, či obsahu žaludku). Všichni čtyři se podivně červenali. Barman se začal smát a Michal a ostatní taky. Teda kromě Šárky, která nahodila „přemýšlecí“ výraz a po minutě se začala smát taky (jako autor Vám mohu s klidným svědomím sdělit, že nepochopila, co že se to na záchodě dělo – smála se jen proto, aby nevypadala zas až tak úplně blbě). I tahle společnost se nakonec někdy kolem jedenácté rozešla a v celé místnosti zůstal jenom samotný barman. Ten chvíli jen tak seděl až seshora sestoupil ten starší pán a objednal si pivko. Barman na něj tak nějak divně mrknul a hodil okem směrem k záchodkům. Stařík se pousmál, chytil barmana za ruku a již si ho tam vedl. V okamžení se už tamodtud ozývaly stejné tiché steny, jaké mohli ještě před dvěma hodinami možnost slyšet absolventi třídy s rozšířeným vyučováním matematiky a přírodovědných předmětů. Pak náhle ustaly a onen barman byl o pět let poté odsouzen za pokus o zabití. Denisa zemřela ve dvaadvaceti letech na neznámou pohlavní chorobu, kterou prý získala někde v Thajsku, Lukáše ve stáří přejelo auto a všichni ostatní žili své zbytečné, mrzké a nízké životy až do smrti.
P.S.: Takovýchto srazů se konalo dohromady sedm. Ten v roce úmrtí Denisy Š. byl poslední. A čistě jenom proto, aby závěr (další) povídky nebyl (zase) negativní, tak v tom roce se Michal s Monikou vzali a měli spolu kopu mutan... promiňte, dětí (ale to fakt jen kvůli happyendu, vážně!). Radka nakonec vyrostla, Hloupá Šárka nakonec stejně nezachránila pohádkové zdravotnictví, Kouba stejně není kluk (je to totiž debil) a Neri (snad) přišel o panictví. No mohl jsem to vůbec zakončit líp? Mohl, já vím...
P.P.S.: Na tomto místě by se autor ještě jednou rád omluvil všem, které toto dílo jakýmkoliv způsobem urazilo (viz. výroky o KO*** a KO****, narážky na budoucí povolání D.Š., př. rozebírání vztahu dvou „třídních hrdliček“, M.Š. a M.H.) a jenom Vás rád upozornil, že to přece jenom bylo na vlastní nebezpečí!!!