Každý má ve svém životě nějaký mezník. Někdo první pohlavní styk (zdravím Standu Koubu), někdo první trojku z češtiny (zdravím Lucku Psotovou), někdo jiný zase zveřejnění jeho povídek na Internetu (zdravím autora této povídky a poznamenávám – JSOU PRÁVĚ VAŠE POVÍDKY NA INTERNETU? HE, HE.) a já si jako tento mezník pokládám nikoliv první rande (a který škodolibec to řekl, že ještě žádné nebylo?), nikoliv první počítač (no, i když...), nikoliv prvního francouzáka (zdravím R.K. a vzkazuju Koubovi, že teď nemluvím o francouzském klíči), nikoliv první průjem, nýbrž (a jedině) zrušení povinné návštěvy zubaře v rámci školy.
Toto opatření mělo za následek, že od doby, kdy tyto prohlídky byly zrušeny (a že to jsou už tak čtyři roky) jsem svého dentistu navštívil jednou, a to právě před týdnem. A nutno konstatovat (a autor této povídky se mnou výjimečně souhlasí), že to byla chyba. Takže jak to probíhalo: Jednoho nádherného dne, který jako vždy začal chemií, jsem se odpoledne dozvěděl, že jsem na pátek objednán k zubaři. Toho zubaře, respektive zubařku, nemám rád již od doby, kdy mi tak zmršila Koubou vyražený zub, až jsem do něj (do zubu, vy dobytci) třikrát dostal infekci! No, a tahle doktorka si klidně řekne, že, cituji: „Máš dvacet sedm zubů. A poslouchej – šestka levá horní... kaz. Šestka pravá horní... kaz. Pětka levá horní... kaz. Pětka pravá horní... kaz. Pětka levá dolní... velký kaz. Jednička levá horní... ta korunka půjde vyměnit. A celkově – nechceš rovnátka? Nechceš, dobře. A mimochodem, připrav se na paradentózu...“ Veselé, že? Toho dne jsem dostal jednu plombu a s korunkou jsem byl poslán na rentgen.
Tam jsem strávil (asi jenom) dvě a půl hodiny (místo školy všechno…), abych se dozvěděl, že ta korunka je skutečně špatná (což jsem věděl již od doby, kdy jsem ji dostal – požehnané české zdravotnictví) a byl jsem na středu na třináctou objednán opět ke své milované dentistce. Hlavně že to je opět místo školy.
Je dvanáct hodin a jsem u babičky na obědě. Teda na „obědě“. Bábi nemá uvaříno. K zubaři teda půjdu s prázdným žaludkem. No tak jsem alespoň potěšil svůj hladový zrak tím, že jsem se podíval na svou nádherně přesvícenou fotku v novinách a vydal se k zubaři.
Je třináct hodin a já sedím v čekárně. Dozvídám se, že „paní doktorka přijede za čtvrt hodiny“. A skutečně, paní doktorka za tři čtvrtě hodiny opravdu přijela. Byl jsem již natolik hladový (toho dne jsem si totiž dokonce i zapomněl doma svačinu, což znamená, že mým jediným denním jídlem byla snídaně), že jsem si všimnul, že ta doktorka má celkem velká prsa a že je ještě „relativně“ mladá. Koneckonců, třicet není zas tak moc. Zahnal jsem chlípné myšlenky na ukojení hladu JAKÝMKOLIV způsobem a přetrpěl deset minut, které potřebovala doktorka „na kafíčko“, abych poté mohl trpět minut třicet.
Půl hodiny jsem seděl v křesle, jež má mučená a hladem ztýraná mysl označila za elektrické, a nevěděl, zda mám šanci na přežití. Při pohledu na zubařčiny nástroje (ne, teď nemyslím ty prsa) se mi tajil dech a měl jsem sto chutí odběhnout simulovat průjem. Ale ne, řekl jsem si, jsem chlap a ten něco vydrží... Všímám si, že zubařka má celkem velký výstřih a hlad se znovu ozývá (ano, teď myslím - nebo respektive myslel jsem - na ty prsa)... Stejně jako se celou halou tam venku ozývá řev jednoho mladého muže, který lituje, že se před těmi patnácti lety vůbec narodil. Bolest, kterou cítím, je nezvladatelná. Vypadá to, že průjem asi nebude simulovaný. Však úspěšně přežíti se mi podařilo, což, navzdory mínění ostatních, znamená, že tyto povídky nepíši ze záhrobí. Čtyři plomby jsem vydržel, přičemž ta poslední bolela natolik děsivě, až jsem měl skutečně chuť se zakousnout (hádejte kam) a držet se (a hádejte čeho).
S korunkou se naštěstí nic dělat nebude, o tom, že nepotřebuji rovnátka, jsem ji snad svým evidentně neskrývaným nepřátelstvím (a hladem) k ní přesvědčil dostatečně. Tři hodiny nesmím jíst. Cože? COŽE? Musím rychle od tý doktorky, nebo se vážně neudržím. Vždyť jsem to, když jsem byl (ale opravdu hodně) malý, pil (respektive jedl), tak proč bych nemohl teď? Čekárna je prázdná a já mám hlad... Sahám po kartičce pojištěnce a již jen ve dveřích slyším: „... za půl roku zase!“ Jistě, říkám si v duchu, zvlášť až zase budu mít hlad, tak se zastavím. Jak jste již asi zjistili, odolal jsem jak bolesti, tak hladu (a kdo ví, třeba to byla chyba). Jsem tudíž velice, velice odolný. Od poslední návštěvy zubaře totiž používám ODOLnou zubní pastu. Zubní pasta Perlička, to je prostě jednička.