Všichni známe ty chvíle, kdy máme chuť začít něco dělat. Někdo si v těchto okamžicích jde zasportovat (a bude něco dělat), jiný vezme svojí holku na procházku (a bude něco dělat) a někdo jako chudák, když má tuhle chuť, tak ji rychle zapudí a sedne si k počítači (a nebude dělat nic)…
Byl ale jednou jeden chudák (říkejme mu třeba Lukáš), který se prohřešil proti zásadám všech podobných chudáků, a nesednul si k počítači. Tou dobou mu bylo ještě čtrnáct let a měl nohu v sádře. Kamarádi mu řekli, ať jde ven. On chvíli uvažoval o tom, že by o tom začal uvažovat, potom se nad tím zamyslel a návrh přijal. Nuže, sbalil berle a mohlo se jít, respektive skákat. Ale co se nestalo, ono se skákalo do hospody…
S tím Lukáš nepočítal, měl u sebe totiž necelé dvě pětky a v žaludku taky nic moc. Navíc, jak to tak většinou bývá při nepředpokládaných návštěvách pivnice, byl nesnesitelně horký den. Lukášova pravá noha se v sádře potila více, než bylo obvyklé, a on sám byl taky zatraceně zpocený, skoro jako po vyšlapání schodů do druhého patra, kde bydlel. Proto jedno orosené pivko přišlo vhod. I to druhé. A třetí. Po čtvrtém pivu si říkal, že by asi mohl skákat domů (stejně už za něj to pivo platí kamarádi). Po pátém pivu se rozhodl, že odkráčí směrem ke kamarádovu bejváku, kde si nejdřív trošku odpočine.
Šel docela i rovně, hlava se mu ani moc nemotala. A do té doby, než přišel k hromadě hnoje, dokonce ani nespadl. A kdyby se nerozhodl, že ji na berlích přeskočí, neupadl by ani potom. Bohužel, pivo si vzalo svou krutou daň, Lukáš se „rozeběhl“ (on vypadá zajímavě, i když běží normálně, natož se zlomenou nohou a o berlích…) a přeskočil… houby přeskočil, spadl zasádrovanou nohou přímo do té nevonné hromady.
Když se tedy celý nevoňavý kolem čtvrté hodiny dobelhal k onomu kamarádovi, posadil se a očistil si nohu. Takže už nevoněla o něco méně. Natáhnul se u něj na posteli, jak to měl ve zvyku a ať mu Jirka přinese něco k jídlu, aby to pivo zajedl. Inu, Jirka přinesl chleba, Lukáš ho snědl, uvelebil se ještě lépe a zavřel oči. To však neměl dělat. Začal mít pocit, jako že se všechno kolem něj točí. Postel se s ním pohupovala jako tenkrát trajekt, když plul z Anglie do Francie za bouře, a neměl vůbec tušení, kde mu hlava stojí, respektive leží. Ano, to bylo přesně to, před čím ho otec i matka varovali. Pověstná kocovina…
A tahle byla vážně silná. Hlava se našemu chudákovi motala, až Lukáš přemýšlel nad tím, že Galileo Galilei musel být opilý, když řekl „A přece se točí!“ Ale ne, zpátky,zase Vám blbnu hlavu… v tomhle stavu by přece Lukáš nebyl schopen přemýšlet (pokud ovšem nějaký stav, kdy by toho schopen byl, vůbec existuje), takže by ho to vlastně muselo napadnout až někdy poté. To teďka ale nebudeme řešit, protože škodolibý čtenář se jistě již těší, co se bude s naším chudákem dít dále…
Někteří z Vás (zvláště ti zkušenější) jistě již vědí, co v příštích chvílích Lukáše čeká (protože si to již několikrát zažili…), tak už nebudu trapně napínat (přece jen, nehraje se o milióny, ale o pouhý jeden jediný život…) a řeknu, co se toho dne dále událo:
Jirka je kdesi v kuchyni, když slyší z pokoje zběsilý řev:
„KÝÝÝÝÝÝBL!!!“
Ano, uhodli jste, to Lukáš se dožaduje svého práva. Jiří se mu ho však rozhodl odepřít, přibíhá do pokoje a křičí:
„Debile! Tady ne!!! Zvedni se a padej na záchod!!!“
Zoufalé zvolání „KÝÝÝÝÝÝBL!!!“ Jirku motivuje k ještě většímu zvýšení hlasu, ale s Lukášem to ani nehne. Jiří nakonec kapituluje a přináší kbelík. A nutno konstatovat, že právě včas…
Zatímco se z Jirkova pokoje ozývají nadávky a zvuky dávení, z obýváku zní pronikavý, neustávající smích. To Jirkův osmnáct let mladý bratr vzpomíná na své začátky a srovnává je se zážitky dnešní generace…
Od této akce uběhl přibližně měsíc a půl (čtrnáct dní tohoto období je popsáno o několik stránek níže v příběhu o Podluží 2000, takže jestli tuhle závorku chcete mít delší, vložte si to sem), třída 9.C se právě vrátila z rozlučáku, který ale patrně nestačil, protože již jeho koncem se plánovala obrovská rozlučková (čti „chlastací“) akce u jednoho z nich, Romana Daleckého, na chatě. Lukáš se nejprve zděsil, že bude muset platit za vlak, nedej Bože že bude muset osedlat (a zkrotit) kolo a sportovat. Od těchto úvah ho však odvrátilo Romanovo připomenutí, že na tuhle chatu vidí naprosto jasně a zřetelně ze svého okna paneláku.
Když se tedy Lukáš ubezpečil, že nebude třeba jít dále než 2 kilometry a že nebude nutné pořizovat žádnou speciální horolezeckou výbavu, složil poplatek 50 Kč na technické zabezpečení akce (čti „na nákup chlastu“) a již se těšil, jaxe zase… ne, to nebudeme rozebírat. Zkrátka den po návratu z oficiálního celotřídního rozlučáku (tj. 24. 6. 2000) se vyrazilo nakupovat, aby bylo co pít. Někdo přinesl cigarety, někdo přinesl pití a někdo zase chleba a toaleťák (kdo to asi mohl být…). V 15.00 celá akce začala a lidé se začali trousit.
Trousili (se) po menších i větších skupinkách, zdravé jádro však přišlo společně první, aby převzalo patronát nad celou akcí. To bylo důležité zejména proto, že se mejdan nesměl rozjet před tím, než se dostaví Romanovi rodiče (tj. kolem 19.00). V této části zabezpečení akce ovšem zdravé jádro naprosto selhalo, protože již v osmnáct nula nula středoevropského času dva jeho členové, Jiří Neruda a Roman Dalecký, pobíhali po zahradě vedle chaty a hráli si na letadýlka. Když se je ostatním před příchodem rodičů podařilo vyhnat do lesa a maskovat je před nimi jako „nějaký úchyly, co dělaj v lese bordel,“ předvedli manželům Daleckým vzornou uhlazenost celého mejdanu a briskně je vyrazili ze dveří.
Zrzy s Dalasem se tedy mohli navrátit z temného lesa, o kterém tvrdili, že tam má americká armáda výsadek, aby i nadále bavili ostatní svými opileckými výroky. Někteří jedinci se však také rozhodli pobavit ostatní a jali se srovnat svou hladinu alkoholu v krvi s hladinou dvou „lesních úchylů“ Nerudy a Daleckého. Bůh ví, že se jim to povedlo. A ten samý člověk taky ví, že mezi těmito jedinci byli (namátkou vybíráme) i náš Lukáš (bohužel pro něj a naštěstí pro ostatní), Eva Hořínková, Karel Kadera a Jiří Končel.
O dalším průběhu akce víme jenom z jednoho důvěryhodného zdroje - je jím Jitka Jechová, která jaksi díky svým žaludečním (či jakým) potížím nemohla pít (což jí muselo a musí pěkně žrát) a tudíž nemá okno. Na pamět jiných účastníků akce se není možno spolehnout, neboť tato bude značně ovlivněna tehdejší hodnotou promile alkoholu v krvi (která snad u některých dokonce přesahovala hladinu cholesterolu…J). Z doslechu tedy víme, že:
Roman Dalecký se naštval na americké výsadkáře, vzal sekyru a přes plot křikl památnou větu: „Pojď ven, hajzle! Já ti jí plácnu, až zmrzneš!! Je nás tu padesát a jsme ozbrojený!!!“ Jenom podotýkám, že u toho plotu stáli tři lidé (Dalecký, Šatra, Kadera, a Končel (ne, nebojte se, umím počítat. Napsal jsem tři lidé a taky jsem je vyjmenoval. Druhý jmenovaný není člověk, ale vůl…)) se sekyrami v ruce a rudě zastřeným pohledem…
Potkali jsme souseda (měl chatu o parcelu pod námi), přezdívaného inovativně „Soused“ (někdy ještě „Kačer“ nebo „Policajt“), který nám navykládal, že ho takhle (---) tlustý sklo dělí od patologa, že mu tu už několikrát ukradli slepice a vyhodili do vzduchu barák. Taky přinesl magneťák a repráky a předvedl, jak umí boogie a rock’n’roll…
Karel Kadera kolem třetí hodiny ranní vyšel ven z chaty (kde nebylo ani topení, ani elektřina a dokonce ani voda) a šel spát ven, kde bylo tepleji. Že si ale ustlal v mraveništi zjistil až příštího rána…
Jiří Neruda za noc vystřídal tři holky, a to v abecedním pořadí Šárku Jaščurkovskou, Radku Šmejkalovou (tím zranil Terezu) a Terezu Turkeovou (čímž zranil Radku), a tím vším velice zranil Lucii Psotovou, kterou týden před tím přesvědčil, aby se kvůli němu rozešla se svým klukem.
Náš Lukáš učinil pokus o odvrácení statusu chudáka a využil (zneužil?) opilosti Evy Hořínkové hádejte k čemu… (Ne, rozhodně si od ní nepotřeboval půjčit peníze!)
Stalo se patrně ještě mnoho dalšího, ale to už nestojí za plýtvání Vaším časem při čtení této povídky a časem autorovým při tvrdnutí jeho jater… Tuto akci zhodnotil Lukáš jako vysoce povedenou a to proto, že kde se pije, tam se dobře žije, a kde se dobře žije, tam je každý rád...
No co, no nic… máme prázdniny, je po devítce, to chce oslavit. Proto vítejte na čtrnáctém rozlučáku nyní již bývalé třídy 9.C, který se koná na stejném místě jako ten o několik řádků výše. Tohoto se již účastní menší procento jedinců, ale stará dobrá parta jako Šatra, Dalecký, Neruda, Petrovický, Kadera, Končel, Hořínková, Šmejkalová a (vypravěčka) Jechová, stále zůstává.
Abych pokročil ve vyprávění o tom, jak se chudák naučil nasávat, řeknu Vám hned, co se vlastně té srpnové noci dělo (za informace opět vděčím výše zmiňované slečně). Prvním důležitým bodem bylo to, že se zastavil nejstarší bratr Jirky Končela a přinesl Modré Vavřinecké. Jak to Lukáš spatřil, hned se stal jeho dobrým kamarádem a vínko načal. Po zdárně vypitém půllitru se mu začal rozvazovat jazyk a říkal i to, co nechtěl. Prokecl se tedy o několika věcech, o kterých se nikdy neměl nikdo dozvědět, o některých trapasech svého života a tak podobně.
Tou dobu už však kolem poletovala Radka a nutno konstatovat, že silně pod vlivem, která posledně po dvou deckách vína předváděla striptýz. Kolik toho měla tentokrát, to nikdo netušil, ale všichni už se těšili…
Bůh ví, kde tou dobou byl Jirka Neruda – v každém případě se na to samé místo o něco později pravděpodobně zdejchla i Radka. Takže bylo najednou všem jasné, že jsou spolu, že jsou na půdě, a že tam… no nic…
O několik hodin později jsme opět narazili na souseda. Opět se tancovalo boogie. Tentokrát se však ke všeobecné radosti přidal i Lukáš.
Vrátila se Radka a zapírá - kam se poděl Zrzy opět nikdo neví. V každém případě Raduška vypadá na slušnou depresi, přichází tedy Lukášova chvíle. Zvedá Radku z provizorního, patrně již něčím nebo někým po(b)litého, sedátka a míří s ní k bráně. U brány si oba sedají na zem a diskutují. Radka se nakonec rozbrečí, Lukáš jí chlácholí, dá jí pusu na čelo, potom ještě jednu na tvář, potom přímo na rty a pak… a pak… přichází Jirka Končel, aby se podíval, co se to děje. Dobře, nic nebude, nevadí. V každém případě si ti dva slíbili, že jestli si do třiceti nikoho nenajdou, že to zkusí spolu.
Eva se v lese silně zlila (bodejť by také ne, když tam před ostatními měla ulitý dvě vodky) a nyní sedí na schodech, odmítá se zvednout a zvrací.
Blíží se ráno a lidé jdou spát. Nikoliv však Lucka a Lukáš. Těmto se nějakým záhadným způsobem (patrně za pomoci kladky a pásového přepravníku) podařilo Evu za její stálé nechuti hýbat se dostat nahoru do patra na křeslo, aby před ni postavili kýbl (viz. scéna „Jirka nese Lukáše po opici domů). Ale to nebylo vše – tihle dva se objali, podali si ruce a rozhodli se, že počkají, než se Evě udělá dobře, nebo aspoň líp.
Inu, hodiny plynuly a Lukáš cucal Lucčiny bonbóny, které kdesi vyšátrala, potichu si povídali, všichni kolem spali a Eva prožívala (prozatím) asi největší muka svého života. Když se kolem třetí ráno Eva sama od sebe zvedla, natáhla se a šla spát, oddychli si naši osobní strážci opilců. Natáhli se vedle sebe a že si taky odpočinou. Ale ono prd – z ničeho nic vstává Radka, pokouší se nahnout se přes verandu (což je docela problém, protože zábradlí verandy má metr padesát a Radka metr padesát osm) a dáví.
Bohužel se nepodařilo přesně nahnout, takže první dávku schytala veranda, druhou zábradlí a až třetí dopadla tam, kam měla, tudíž na zem. Inu, zbytek noci a potažmo rána tedy byl ve znamení hlídání Radušky. Právě popsaná akce byla první pařbou, na které Lukáš potupně nevrhnul.
Bylo někdy koncem listopadu a Lukáš, již bez své bývalé třídy a úředně jako student SPŠ Chomutov, je s novou partou v hospodě. Slaví se narozeniny kamaráda a spolužáka Honzy. Byla dohodnuta debilní úmluva, že oslavenec každému u stolu koupí paňáka a každý u stolu koupí paňáka jemu. Z toho vyplývá, že oslavenec se vylije jako prase a ostatní jsou relativně v pohodě.
To ovšem ještě nová parta netušila, co Lukáš vydrží. Všichni ostatní vědí, že h***o, oni se to měli dovědět až teď. Po nádherné útratě 800 Kč za pět hodin na čtyři lidi se šlo domů. Tam se došlo a tam Lukáš jako jediný zakašlal nad záchodovou mísou. To je do dnešní doby (24.1.2001) jeho poslední neúspěch!
I Lukáš se tomu velice divil, ale nic zvláštního se nestalo – podrobný popis akce je někde níže…
Z postupu Lukášových velikých vítězství a proher naprosto jasně vyplývá, že ještě takových dvacet pařeb a náš chudák přivykne. Přejme mu tedy výdrž, věčně naditou peněženku a tolerantní rodiče. Protože, jak se říká, trénovat se musí