Přátelé, oslavujme. Glory, glory halelujah, autor se konečně rozhodl napsat dvacátou druhou povídku a já ho v jeho úmyslu podporuji tím, že předkládám svůj návrh povídky o ničem s názvem Povídka o ničem. Autor ani já totiž právě dnes nemáme o čem psát a tak píšeme o ničem.
To nic je vlastně úžasně zajímavá věc – kdybyste navštěvovali stejnou třídu jako já (toho času devátá C na desátý základní), tak je to to nejvtipnější, co Vám tady řeknou. Ne že by to bylo bůhvíjak vtipné, ale tady jde o minulost a současnost některých jedinců, tudíž bez znalosti kontextu nepochopitelné.
Položme si ale otázku, co je vlastně ono nic. Nic je vlastně hmota (už to samo o sobě zní blbě), která se nachází hlavně tam, kde nic není. Co? Nic je tam, kde nic není? I takto se to dá formulovat. Uvedu příklad: nic je přesně v místech, kde by měla mít paní Čejková mozek. Namísto toho tam nic není a právě to je důkazem existence ničeho jakožto hmoty. Sakra, vážně si ještě myslíte, že nemám o čem psát? Nic je v mé kasičce. Nic je v prostoru pro mé literární nápady. Nic je u mě v prostoru, kde by každý normální kluk měl mít... ne, tam je toho až moc:-).
Přátelé, nic je i v místech, kde bychom předpokládali, že bude něco. Na vysvětlenou – něco je blíže nespecifikovaná hmota, která na určitých místech (např. můj mozek) nahrazuje nic. Funkcí se však občas hmotě nic plně vyrovnává. Ale na místech, kde chybí nic a absentuje něco, můžeme nalézt hmotu, zvanou vakuum. Vakuum je mezistupeň mezi něčím a ničím. Vakuum je hmota obrovského významu, neboť je jí vlastně plný vesmír. Ano, vakuum na mnoha místech převažuje nic i něco dohromady. Ale v hlavě naší češtinářky tento poměr zachován nebyl, tamodsud ještě nic vytlačeno nebylo a nebude.
V tomto bodě se dostáváme k dalšímu problému s ničím. Nic je totiž naprosto nestlačitelné a přesto rozpínavé. Nic je nezničitelné, ale rozmáhá se jako Kouba po dešti. Narozdíl od něj něco naprosto všemu podlehne a nejčastěji je jeho místo zastoupeno ničím, což se patrně stalo v hlavě naší paní češtinářky (v lepším případě – pokud nic nahradilo vakuum, nevím, k čemu tato změna vedla).
Asi se teď ptáte, o čem mluvím a proč Vám to tady vlastně mluvím. Odpověd je jednoduchá – jde o věčný konflikt nic kontra něco, který se odehrává právě teď. V křečovité snaze vymyslet něco originálního (vidíte, už i tady se opakuji) totiž opět přišla vhodná doba k tomu, abych napsal divnou povídku. To proto, že nemám o čem psát a tak píšu o ničem (opět souboj nic X něco) a taky proto, že jsem krizovej případ. Víte to o mně? Ne, tak si přečtěte povídku 11. Následuje hned po Předmluvě, což samo o sobě svědčí o tom, co jsem za případ.
O mé chorobě, postižení chorobnou psavostí, se tady rozepisovat nebudu (i když mi to moje nervy velí), neboť tak nějak žádná choroba neexistuje. Co mě to tedy ale nutí psát, i když není o čem? Že by přeci jen nějaká psavióza existovala? Na to se ptejte sami sebe a jestli Vás to taky nědy popadne, hlavně mi svoje výtvory neposílejte, nebo to zase popadne mě a napíšu takových braků víc.
Teď už ale pro mě nastává čas, abych se s Vámi i za autora (který o mé krizovosti neví ani prd, neboť si vývoj této “knihy” přijde zkontrolovat asi jednou za deset povídek) rozloučil. Pozdravujte ostatní krizové případy ve Vašem okolí, dále Andyho Kaufmana, Stanislava Koubu, paní Čejkovou a autora. Tomu navíc ještě vzkažte, ať s tou nepovedeností posledních dvaceti pěti povídek něco udělá a taky trochu se na tý knížce podílí. Nashledanou u 33. Povídky o ničem...